Fyzikální úprava vody elektromagnetickým polem
Fyzikální úprava vody je známá již velmi dávno. Už před více jak 100 lety měl být na fyzikální úpravu vody udělen první patent. I když byly úspěšné zkoušky efektů působení fyzikální úpravy vody ověřené a dokázané v praxi, dodnes ještě nikdo nezveřejnil všeobecně uznávanou teorii fyzikálních úprav vod. Fyzikální úprava vody se využívá v mnoha aplikacích ve velmi širokém rozsahu oborů, počínajíc ochranou před tvorbou nánosů na teplovýměných plochách výměníků tepla a kotlů, přes úpravu vody pro různé čistící zařízení, až po úpravu vody chladících okruhů. Tvorba nánosů ve vodních systémech je podmíněná přítomností solí ve vodě, hlavně obsahem hydrogenuhličitanu vápenatého Ca (HCO3)2 , hořečnatého Mg (HCO3)2, uhličitanu vápenatého CaCO3 a uhličitanu hořečnatého MgCO3. Čistá voda neobsahující CO2 rozpustí jen asi 10 mg CaCO2 v 1 litru. Jak se však k ní přidá CO2, zvýší se rozpustnost až na několik stovek mg, protože se nyní může tvořit hydrouhličitan Ca (HCO3)2. V atmosférickém vzduchu je jen 0,03 až 0,04 % oxidu uhličitého, avšak v půdním vzduchu, který vyplňuje půdní póry, kterými se povrchová voda vsakuje, může být obsah CO2 zvýšený až na několik procent. Taková voda má zvýšenou rozpouštěcí schopnost. Oxid uhličitý CO2 s vodou vytváří kyselinu uhličitou H2CO3, která je velmi nestálá a zahříváním se rozkládá. Přírodní voda je vlastně slabý roztok H2CO3. V ní se vápenec (převážně CaCO3) mění na hydrogenuhličitan vápenatý rozpustný v H2O. Zahřátím se z vody vylučuje CO2 a minerální látky přestávají být ve vodě rozpustné a uvolňují se nad bodem sytosti obvykle ve formě vápence (vodní kámen).